Dost dobře nechápu, proč se toto téma přesunulo na stránky o recenzích hotelů po celém světě. Tyto lidi někdy nemohou vyjít ven ani na nákup !!!!
Fakt to absolutně nechápu.

Výsměch to není a nehledejte v tom prosím to co není (nebudte zlá). Obě dvě www.stránky jsou čistě amaterské a platím si je ze svého...bohužel to je tak nákladné že si to nemohu dovolit. Tak jsem zrušil jedny stránky (a ušetřil) a dal toto téma na jiné stránky kam chodí daleko více lidí (a jsou tu daleko více na očích, pro další diskuze)....Tak asi tak. Klidně pro lidi kteří se tímto problémem trápí můžete udělat něco vy ....(ale chápu to nadávat je naše národní vlastnost).

Když mi bylo 19, vyvinula jsem si strach z vnejsich prostor,kde je hodne lidi. Nemohla jsem jit ani do obchodu, cestovat v dopravnich prostredcih, především metro pro mě bylo nejhorší, když se lidé nakupili u eskalatorů, to bych nejradsi nekam utekla..trvalo to asi pul roku, to uz jsem se skoro bala jit pred dum a rekla jsem si ze to takhle nejde. Měla jsem z toho depky a ač jsem navštívila asi 2x psycholožku, ta vůbec nerozpoznala že mám panické ataky nebo agorafobii. Můj stav přičítala kouření Marihuany. Protože jsem vždy byvala člověk, co ma rád společnost a cestování všeho druhu, hodně jsem trpěla a řekla si, že to takhl nejde. Vysvětlila jsem své obvodní doktorce své stavy a poprosila jí zda by mi udelala testy, zda jsem zdrava. Výsledek byl, zdravá jako rybička. Tak jsem si uvědomila, že to je pouze v mé hlavě. Řekla jsem si, že se musím strachu postavit a že člověk se bojí v životě hodně věcí, ale tím, že je zkouší, strach odpada, až opadne uplně...(jako např. lyžovaní, plavání, řízení auta atd.) Proto jsem, nejdříve za pomoci kamaradky, začala pomalu chodit ven. Nejdřív jen na prochazku, potom nakupovat. Zprvu jsem si vybírala méně nacpané obchody, pozdějí jsem se schválně vystavovala už sama přecpaným. To samé platí o dopravních prostředcích, kinech, restauracich atd. Během 3 měsíců jsem byla schopna jít úplně všude. Sice jsem stále trpěla úzkostí, ale jelikož jsem si uvědomovala, že je to pouze moje psychika, vždycky jsem to ustála. Když se mi někdy udelalo zle, snažila jsem se na to přestat myslet a ono to odeznělo. Do roka jsem byla absolutně bez problému. Sama jsem cestovala i po cizích zemích, navštěvovala i přecpaná místa, používala dopravní prostředky. Dnes už je to asi 10 let. Jednou za dlouhý čas se mi stane, že se mi třeba zamota hlava v dlouhé frontě, zejména v tom metru, ale uklidním se, připomenu si, že jde jen o psychiku...a vždycky to odezní během pár minut. Jde jen o psychiku. Začněte se ve svém vlastním tempu pomalu vystavovat vašim strachům. Do ničeho se nenuťte. I když to nepujde na poprvé, zkoušejte to znovu a znovu, i kdyby to mělo být 30x. Držím palce.

Ahoj Lenko, velice mmě zaujal tvůj článek. Podobným problémem trpím i já. Trvá to už skoro 5 let, jsou dny, kdy mi je fajn, jindy je mi fakt hrozne. Potřeboval bych to nějak přemoct, ale bohužel to nejde. Ty jsi žádné léky nebrala a nemoc sama ustoupila? Už nevím, co s tím mám dělat. Léky se mi moc nechce polykat.
Děkuji.

Ahoj pomohl mi Citalopram, odeznělo bušení srdce i strach z otevřených prostor. Na počátku léčby se stav obvykle zhorší ale pak pomalu odeznívá. Brala jsem ještě Ekilog na srdce.
Držím palce - sama jsem v tom období cítila že bez léků to nezvládnu.

Ahoj, mám něco podobného, akorát jen v metru, ale jinak se do práce nedostanu, trvá to už tři roky, ráno mi nevadí jet metrem, ani přes den, ale jakmile jedu večer po práci tak je to v háji, už se tři roky přemáhám, ale furt to nemůžu překonat. Nějaký čas je to dobrý, ale zase se to vrátí, také si myslím že je to hodně o psychické rovnováze. Je pěkný napsat to někam, kde to lidi chápou, když to někomu řeknu většinou si ťuká na čelo, bohužel je to opravdový problém, takže všem držím palce ať se s tim poperou jak nejlépe umějí

Ahoj. Možná si říkáte, že agorafobie neovlivnila můj život i když jí přímo netrpím, ale mýlíte se. Jak je z nadpisu zřejmé agorafobií trpí moje mamka. Nejdříve se pět let neléčila, zůstávala doma, hodně brečela a nechtěla nás nikam pustit. Pokoušeli jsme se dělat kopromysy, ale Její stav se pořád zhoršoval. Vyvrcholilo to když jsem byla ve čtvrté třídě. Já a mí sourozenci jsme byli ve škole a táta na důležitém jednání. Mamka mu volala, aby přijel, ale on trval na tom, že tak to prostě nejde. Začala vyhrožovat, že vyskočí z okna, táta jel zpátky a volal sanitku. Přijela k nám i policie a mamku odvezli na tři dny do psychiatrické léčebny. Já jsem se vše dozvěděla až po škole. Asi to zní hloupě a sobecky, ale tehdy to byli tři nejklidnější dny za dlouhá léta. Za chvíli to bude už pět let, mě je patnáct a mamka se lečí. Ale žádný zázrak to není. Pořád má záchvaty úzkosti a dělá jí problém cestovat. Prosadila jsem si škoní výlet do Paříže, bratr jel do Itálie na lyže, dokonce jsme se trhli a jeli jsme k moři. Za tu ponorku to stálo. Už se sice smířila s tím, že já a mí sourozenci cestovat budeme, ale tátu nechce nikam pustit. Hádky u nás doma jsou šílené, nikdy bych nevěřila jak nemoc může člověku změnit názor a vůbec celé jeho myšlení. Nedá se s ní na ničem domluvit, je nezodpovědná, ale nejhorší je, že vše co řekne myslí vážně. Táta sice trvdí, že by to normálně neřekla, že tak jednala v afektu a úzkosti, jenže ta nemoc jí nedává do hlavy slova, ale myšlenky. Už z toho šílím, chvílemi nesnáším být doma, často brečím a bojím se, že mám deprese. Za mamkou s tím logicky přijít nemůžu a tátovi nechci přidělávat další starosti. Ráda píšu a chtěla jsem si o mamčině nemoci zjistit více informací, tak jsem se rozhodla, že se o svůj příběh podělím. Držte se.

Zdravím,přiznám jsem že jsem jistou dobu touto nemocí trpěl....a nejvíce bezmocný jsem byl v situaci kdy nikdo nebyl schopen vysvětlit co to vůbec strach,obava a jiné záležitosti je.Jednoho dne jsem přišel prostřednictvím netu na to že nejsem sám a na spousty rad a pomoci které pomohli někdy více a někdy méně - ale pocit že nejsem sám "cvok" na ten nezapomenu.
Proto vás velmi prosím přispějte zde do diskuze o této nemoci, problému, strachu, obav o život, strachu z metra, jízdy autobusem,frontě u pokladny ...................a nevím co dále jsem ještě prožil. 1.Pište jaké mát pocity, čím trpíte atd. 2.Počátky "Onemocnění" 3.Léčíte se ? kde a jak ? 4.Pomáhá vám léčba? 5.Jak si jinak pomáháte ?

Jan Veselý Praha,1.10.2008

Ve 33 letech jsem onemocněla agorafobii. Prostě jsem se uložila jeden večer ke spánku a ráno vstávala do práce,když jsem zjistila,že nejsem schopná opustit byt.Přes velké sebezapření,jsem vyrazila do práce a po 30 metrech od domova,jsem se skácela k zemi.Kolemjdoucí mi pomohli pak vstát a ten kousek mě doprovodili domů.Půl roku jsem neopustila byt.Měla jsem velké štěstí,že můj praktický lékař měl ordinaci blízko mého domova a studoval z vlastního zájmu druhy fobií.Docházel ke mně domů,vyhledal pro mě psychiatra a psychologa.I v tomto ohledu,jsem měla veliké štěstí,protože moje lékařka (psychiatrie),byla osoba opravdu na pravém místě.předepsala léky a po půl roce jsem dorazila konečně do ordinace(samozřejmě zadním vchodem a v polední přestávce,kdy bylo nejméně lidí).Když jsem dosedla na židli,zeptala se mě,jak se cítím a já se rozbrečela jako malá holka.Po celou dobu povídání,mi tekly slzy.Když jsem odcházela,cítila jsem strašnou úlevu,prostě spadl obrovitý balvan z hrudi.Konečně jsem se setkala s někým,kdo mě plně chápal a rozuměl mi.Dělala pro mně neskutečné věci.Čekávala mě po čase před hlavním vchodem,aby jsem to zvládla,naučila mě uklidňující dýchání a krátký relax při chůzi,který potlačoval paniku.To samé štěstí jsem měla u psycholožky.
Neskutečně lidský přístup.
Dnes touto nemocí trpím už 10 let.Naučila jsem se zvládat svou paniku a úzkost.Dopravní prostředky jsou pro mě neustále nedostupné,ale to už není podstatné proti začátkům.Nemohu říci,že jsem se agorafobie zbavila,někdy je to jako kdyby úplně zmizela,někdy pouze náznaky.Pokud se projeví náznaky,snažím se z té situace dostat a nezkouším co tělo vydrží,nechci se dostat zpět na začátek,kdy jsem si myslela,že život pro mě skončil.Dnes do marketů chodím a jezdím autem.Když mě čeká cizí prostředí,trochu se na to doma připravím,zklidňujícím dýcháním a relaxací.Beru léky a zjistila jsem,že život neskončil,jen jsem si jej trochu přizpůsobila.Upustila jsem od věcí pro mě nedosažitelných a i bez nich se dá žít.Jen,bych chtěla ještě doporučit,aby si členové rodiny,promluvili s vašim psychiatrem a pochopili vás.Klidné rodinné zázemí,je půl úspěchu,jak se z toho dostat.Pokud se doma nervujete, nemoc se zhoršuje!
Chce to pouze jediné a to to,že vy sami musíte chtít žít a jít dál,to je to hlavní.Další pokroky se pak dostavují postupně.
Nepřestávám válčit se svou psychikou a snad jednou možná dosáhnu věcí, od kterých jsem kdysi upustila.Nevzdávejte to ani vy,přeji všem úspěšné zvládnutí této nemoci.

Zdravím všechny, stejné pocity zažívám i já. Začalo to ve 20 a dnes je mi 30. Trvalo skoro 8 let, než jsem se dostal k odborníkům a dá se říct, že jsem si hodně pomohl sám a jen proto, že jsem to nevzdal, i když se někdy cítím jako na houpačce. Nebudu se tedy opakovat, protože symptomy, zde již byly vyjmenovány. Jediné, co Vám mohu poradit je nevzdávat to a vyhledat odbornou pomoc. Nicméně alespoň dle mé zkušenosti Vás má odborná pomoc jen směrovat a zvládnout to musíte sami za sebe. Čím hůře se budete cítit, tím více musíte bojovat a snažit se neomezovat svůj život. Možná si teď říkáte, že se to snadno píše, ale já jsem jeden z Vás, a tak vím, o čem mluvím. Nejvíce Vám prospěje odhodlání a styk se "zdravími" lidmi. Nepoddávejte se svým úzkostem, protože pak nad Vámi vítězí. Snažte se Vaše úzkosti ovládnout a zahnat je do rohu jako v boxu! Držím Vám palce a hlavně se nelitujte a žijte!!!!!