www.recenzehotelu.com

dnes jsem se dostala na tyto stranky a nevedela jsem ze cim prochazim muze byt nekde na netu.je mi 23 let a mam 5ti lete dite. strachem trpim asi 3 roky a porad se to zhorsuje.ale kdyz se podivam dozadu uvedomuji i ze to zacalo uz kdyz mi poprve odebirali krev..ted bych radeji umrela nez jit dobrovolne na odber krve,ten stav po tom, se neda ani popsat,..po tom co me pritel vzteky svezl v aute tak,ze jsem brecela a kricela at zastavi a nezastavil,mela jsem pocit ze dostanu infarkt,pote jsem se zhroutila ..uz mam panickou hruzu z toho ze ridi nekdo jinej nez ja(ale kdyz vim,ze se mi prizpusobi nebojim se az tak,)cesta autem se pro me stala nocni murou,jet po eskalatorech nebo byt nekde ve vysce..srasna predstava..mam strach ze budu mit strach,pak buseni srde pocit na omdleni,zachvat dusnosti,mravenceni v koncetinach,poceni..pri takovych zazitcich si preji mit pistoli a zastrelit se,aby to u preslo..snad pud sebezachovy mi jeste dovoli po par minutach presvedcit sama sebe ,ze mam strach uplne zbytecne,jako bych mluvila na druhou osobu a presvedcovala ji,ze se nic nedeje.. ale bohuzel se mi to stava porad casteji... ted mam jit znova na odber krve a diky tomu jsem se dostala i k tomuhe clanku.. bojim se ze budu mi strach a ja vim ze mi bude zle a u ted mi je zle..kdyz tohle pisu pripadam si jak blazen.. zni to strasne :(

Měla by si jít někam k doktorce - specialista. Mě tenkrát bylo tak blbě připadal si divně, všude zle...až jsem nemohl z domu ven. Táhlo se to asi rok a půl a přijel jsem z dovolené (tam jsem prožil peklo a ne dovču) a šel jsem na psychiatrii a on povídá " pane to má dneska každý druhý" Dal mě nějaká antidepresiva a je mě tak o 80% lépe. Taky mám dny kdy to je špatné, ale říkám si kdo je nemá ...Tedka se třeba rozcházím po 10 letech se svojí slečnou a bojim jak bude, ale jsem docela v "pohodě" a to jsem si i sám vysadil prášky a nic nejím asi dva roky. Ten psychiat fakt pomohl i když to zní děsně.

Je mi 24 a paniku mám taky. Ráda bych uvedla, že panika není duševní porucha. Duševní porucha je schizofrenie atd. Panické ataky vznikají vlivem stresu, těžké životní události, špatného životního stylu atd. Když máíte paniku nejste blázni. Panika vzniká několik měsiců před tím než přijdou první příznaky. Já osobně jsem brala léky 1,5 roku a nevím jestli mi to nějak zvlášť pomohlo. Spíše je to o práci na sobě. člověk musí přehodit vyhýbku. Je to těžké ale hold to tak je. Co mi maximálně pomohlo je alternativní a duchovní medicina. Je to práce na delší dobu ale léky neřeší příčinu ale jen to utlumují. Věřím že potíž je někde jinde. Panika je v překladu strach, takže možná je lepší řešít příčinu někde jinde. Já ji řešila v minulých životech a to pomoci regresní terapie. Zbavilo mě to těžkých ataků a pocitů strachu a úzkostí. Ať tomu věříte nebo ne. Jsou věci které si neseme sebou a možná se projevou i teď. Dále celkově to chce se dosta více do sebe. Pomoci různých technik ale samozřejmě to není hned. U mě se to rozjelo díky tetanii, kterou máme v rodině. Třes nervů a svalů a druhým stupněm je právě panika. S tou tetanii jsem si pomohla tím, že jsem podstoupila detoxikace a zjistilo se, že je to jídlem a špatným trávením. Taky doporučuju jógu nebo nějaké klidnější cvičení, naučíte se dýchat a opravdu to pomáha. Je hold třeba pořád se o sebe starat a makat na sobě. O ničem jiném to není :) Léky neodsuzuju to vůbec, jen spíše věřím v něco jiného. :)

Důležité najít člověka, který dokáže pomoci, když jsem byla naprosto na dně, nucena zevními okolnostmi nechala jsem se odvést do nemocnice v Ostrově. V mém trápení mi poskytl fakt útěchu a naději v nemocnici pan doktor Freml -Psychiatr, který mne přijímal. Působí velmi příjemným dojmem, dokáže motivovat zaujmout, když jste bez síly. Hezky se mnou mluvil byl tak citlivý plný pochopení pohladil mi duši. Jeho přístup mi pomohl pochopit můj život ,přístup k pacientům je příkladný proto doporučuji. Má i linku SOS což je v krizi naděje.
uznalý a vzdělaný lékař tisíceré díky. Doporučuji jeho linku SOS v krizi.

Ja agorafobiou trpím od mládí a to mám 40.Do 34 som ani nevedela, čo mi je a tiež som si myslela, že som to len ja sama jediná s tymito divnými pocitmi.Ale vdakabohu za net.Tiež som tu našla aj tuto stránku /vďaka Honza Veselý/, a dokopala sa k psychiatrovi.Lieky zabrali cca za 3 mesiace. Občas ma nejaký ten atak chytá, ale dá sa predýchcať, a v kabele nosím lexaurin čo ak by, zatiaľ použila len 2 razy, a to sa liečim s AD už 2 roky.Mne sa najskôr rozvinula PP a k nej pribudla agora.By som mohla dať pár príbehov ako som nemohla dôjsť do práce , bo mi agora neovolila prejsť cez námestie,Alebo ma deti prosili aby som s nimi dala begminton, ja som sa prekonala, ale celý čas pri hre mi bolo zle a myslela, že ma každú chvíľu hodí o zem.V najhoršom období som ani s košom nevládala výjsť z domu alebo do obchodu zájsť, a to ho mám pár metrov cez ulicu.A keď človek nevedel čo mu je, prečo tie pocity hrôzy, tak som sa zvykla vydesiť až do záchvatu.Lieky mi pomohli, ale aj tie teórie, čo mi vlastne je, prestala som sa toho desiť.AD užívam stále, občas sa stane že zabudnem, ale nič sa nedeje.

Dobrý den ,
taky přidám své poznatky s touto potvorou...Začala mi , když u mě jednou v noci po těžkém , neprospaném víkendu ,tlouklo srdíčko a měla jsem z ničeho strach až paniku...to jsem tehdy nevěděla, manžel zavolal dr , ten mi něco píchl, poznamenal, že to dělají mraky, že jsem už kolikátá....jenže ráno jsem se probudila a nechtěla manžela pustit do práce, že se bojím opakování...a už to jelo, volala jsem si domů kamarádky, rodiče, hlavně, ať nejsem sama.
To bylo před 12lety, až po dvou letech mi řekli Agora...jenže když jsem si stěžovala na buchot srdíčka, atk mi tam našli nějaké silné arytmie, mám ještě k tomu všemu budík...to mi na strachu moc nepřidalo...bojuji s ní celých 12let, někdy s lékama, někdy bez. Ted jsem rok bez léků, ale o to míň mám energie na děti a sama na sebe. Vím ,že je to v hlavě, ale je to dost těžké. Všem vám tady přeji ten boj navždy vyhrát, šťastný, kdo to dokáže!!!

Ahoj všem.Agrofobii trpim už od mateřské školky,kdy jsem pak nakonec zústávala jen doma.každodenní pocity na zvracení,když jsem měla jít někam ven.léčba trvala vždy tak rok,než se to trošku zpravilo a mohla jsem aspoň trošku fungovat..při sebemenší stresové situaci se mi vždy vrátila.tak to trvalo pořád dokola ..Před 2,5lety to bylo relativně v pohodě,kdy jsem mohla chodit i do města atp.teda kromě bazénu a přelidněných uzavřených prostorů.potom jsem otěhotněla a porodem se to vrátilo zase na začátek.dcerka má už 1.5roku a pořád nejsem schopná normálně fungovat,jen s prášky. Jsem z Olomouce a nyní dojíždím do 3ternberka za mudr.Zatloukalem,je to psycholog a specializuje se na hypnozu..Dá se říct,že s tímto panem doktorem se konečně blízká na lepší časy:) proto vám všem,kteří touto hnusnou nemocí bojují,držím pěsti a neztrácejte vůli bojovat!!vždycky je na světě něco,co vás podrží!u mě je to dceruška a manžel:) Moc Vám všem přeji mnoho úzpěchů,při této dlouhé cestě!! s pozdravem Marie

Když mi bylo 19, vyvinula jsem si strach z vnejsich prostor,kde je hodne lidi. Nemohla jsem jit ani do obchodu, cestovat v dopravnich prostredcih, především metro pro mě bylo nejhorší, když se lidé nakupili u eskalatorů, to bych nejradsi nekam utekla..trvalo to asi pul roku, to uz jsem se skoro bala jit pred dum a rekla jsem si ze to takhle nejde. Měla jsem z toho depky a ač jsem navštívila asi 2x psycholožku, ta vůbec nerozpoznala že mám panické ataky nebo agorafobii. Můj stav přičítala kouření Marihuany. Protože jsem vždy byvala člověk, co ma rád společnost a cestování všeho druhu, hodně jsem trpěla a řekla si, že to takhl nejde. Vysvětlila jsem své obvodní doktorce své stavy a poprosila jí zda by mi udelala testy, zda jsem zdrava. Výsledek byl, zdravá jako rybička. Tak jsem si uvědomila, že to je pouze v mé hlavě. Řekla jsem si, že se musím strachu postavit a že člověk se bojí v životě hodně věcí, ale tím, že je zkouší, strach odpada, až opadne uplně...(jako např. lyžovaní, plavání, řízení auta atd.) Proto jsem, nejdříve za pomoci kamaradky, začala pomalu chodit ven. Nejdřív jen na prochazku, potom nakupovat. Zprvu jsem si vybírala méně nacpané obchody, pozdějí jsem se schválně vystavovala už sama přecpaným. To samé platí o dopravních prostředcích, kinech, restauracich atd. Během 3 měsíců jsem byla schopna jít úplně všude. Sice jsem stále trpěla úzkostí, ale jelikož jsem si uvědomovala, že je to pouze moje psychika, vždycky jsem to ustála. Když se mi někdy udelalo zle, snažila jsem se na to přestat myslet a ono to odeznělo. Do roka jsem byla absolutně bez problému. Sama jsem cestovala i po cizích zemích, navštěvovala i přecpaná místa, používala dopravní prostředky. Dnes už je to asi 10 let. Jednou za dlouhý čas se mi stane, že se mi třeba zamota hlava v dlouhé frontě, zejména v tom metru, ale uklidním se, připomenu si, že jde jen o psychiku...a vždycky to odezní během pár minut. Jde jen o psychiku. Začněte se ve svém vlastním tempu pomalu vystavovat vašim strachům. Do ničeho se nenuťte. I když to nepujde na poprvé, zkoušejte to znovu a znovu, i kdyby to mělo být 30x. Držím palce.

Zvládla jsem žít pomocí psychiatra (Anička, 11. 3. 2011 21:56)
důležité najít člověka, který dokáže pomoci, když jsem byla naprosto na dně, nucena zevními okolnostmi nechala jsem se odvést do nemocnice v Ostrově. V mém trápení mi poskytl fakt útěchu a naději v nemocnici pan doktor Freml -Psychiatr, který mne přijímal. Působí velmi příjemným dojmem, dokáže motivovat zaujmout, když jste bez síly. Hezky se mnou mluvil byl tak citlivý plný pochopení pohladil mi duši. Jeho přístup mi pomohl pochopit můj život ,přístup k pacientům je příkladný proto doporučuji. Má i linku SOS což je v krizi naděje.
uznalý a vzdělaný lékař tisíceré díky. Doporučuji jeho linku SOS v krizi.

Zdravím,přiznám jsem že jsem jistou dobu touto nemocí trpěl....a nejvíce bezmocný jsem byl v situaci kdy nikdo nebyl schopen vysvětlit co to vůbec strach,obava a jiné záležitosti je.Jednoho dne jsem přišel prostřednictvím netu na to že nejsem sám a na spousty rad a pomoci které pomohli někdy více a někdy méně - ale pocit že nejsem sám "cvok" na ten nezapomenu.
Proto vás velmi prosím přispějte zde do diskuze o této nemoci, problému, strachu, obav o život, strachu z metra, jízdy autobusem,frontě u pokladny ...................a nevím co dále jsem ještě prožil. 1.Pište jaké mát pocity, čím trpíte atd. 2.Počátky "Onemocnění" 3.Léčíte se ? kde a jak ? 4.Pomáhá vám léčba? 5.Jak si jinak pomáháte ?

Jan Veselý Praha,1.10.2008